Když audituji, používám materialitu ke třem základním věcem.

Tipuji, že první je vyhodnocení rizik a určení, které položky závěrky jsou významné. Položkou myslím významnou skupinu transakcí, zůstatek účtu nebo vysvětlující a popisné informace v účetní závěrce.

Přesně tak. S tím, že zvažuji nejen kvantitativní, ale i kvalitativní aspekty. Určitá položka může číselně přesahovat materialitu (čili je materiální), ale nemusí u ní být nutně identifikováno riziko materiální nesprávnosti (čili nemusí být významná).

Souhlasím. Jen ale pozor, položka nemusí být významná, ale pokud je materiální, tak i tehdy na ní musím provést nějaké testy věcné správnosti.

Druhým momentem, kdy používám materialitu, je stanovení potřebného rozsahu testů. Materialita vstupuje do určení velikosti vzorků pro testy detailních údajů nebo určení přijatelné výše případných rozdílů mezi zaúčtovanými částkami a odhadovanými hodnotami při analytických testech věcné správnosti.

To je pravda, ale používáš k tomu skutečně materialitu?

Máš pravdu, tady se používá prováděcí materialita, tedy částka o něco nižší než materialita. Tím si vytvářím určitý bezpečnostní polštář, abych snížil na přijatelnou míru riziko agregace individuálně nemateriálních nesprávností, jež by v součtu mohly být materiální.

Přesně tak. A třetí momentem je vyhodnocení nesprávností?

Ano. Pokud jsem identifikoval nesprávnosti a ty zůstaly na konci auditu neopravené, musím určit jejich dopad na účetní závěrku. Pro toto posouzení používám materialitu.

To je správně. A předpokládám, že víš, že nemůžeš jednoduše akceptovat chyby až do výše materiality.

Samozřejmě. Pokud se součet zjištěných nesprávností blíží materialitě, může existovat riziko, že by tyto nesprávnosti v součtu s dalšími možnými nezjištěnými nesprávnostmi mohly přesáhnout materialitu.

Souhlasím. Ale musíme zvážit i nesprávnosti, které klient opravil. Všechny zjištěné nesprávnosti, opravené i neopravené, mohou mít dopad na audit.