Ahoj Mojmíre, testování ocenění materiálu jsme již probrali[1]. Těžší bývá ověření správnosti ocenění hotových výrobků, pokud se jedná o komplikovanější vlastní činnost. Už jen vybrat odpovídající způsob ocenění bývá pro klienta náročné.

Máš na mysli volbu, zda bude oceňovat vlastními náklady ve skutečné výši nebo na základě interní kalkulace?

Ano. Ale volba většinou není složitá. Pro zakázkovou výrobu, která trvá delší čas, např. turbíny pro elektrárnu, jsou používány skutečné náklady. Pro hromadnou nebo sériovou výrobu mnoha kusů zase logicky spíše kalkulace. Kdysi dávno to takto bylo uvedeno i v účetních předpisech. Rozhodnutí, který způsob je věrnější a poctivější s přihlédnutím k principu významnosti, ale nemusí být vždy jednoznačné a vyžaduje úsudek ze strany klienta.

Moc nerozumím. Kdy může být interní kalkulace věrnější než skutečné náklady?

Představ si, že klient neplánovaně spotřebuje nadměrné množství materiálu na jeden kus výrobku, protože vzniklo velké množství zmetků. Nebo kvůli poklesu poptávky zastaví jednu ze dvou výrobních linek a do ocenění výrobků by zahrnul i odpisy té nevyužité. To by ale bylo špatně, protože se v těchto případech nejedná o účelně vynaložené náklady.

Chápu. Tedy i v případě, kdy klient použije skutečné náklady, budeme muset zkoumat, jaká byla plánovaná výše nákladů a vyhodnotit, zda neexistují indikátory neúčelnosti. Pokud ano, pak si od klienta vyžádáme další analýzu.

Správně. A v případě použití kalkulací srovnání se skutečnými náklady k rozvahovému dni vyžaduj vždy. Stává se, že i při sebevětší snaze o přesné kalkulace je materiál ve skutečnosti významně dražší. Důvodem může být i významně vyšší objem výroby, než byl plán, a kalkulovaná alokace fixních nákladů na vyrobenou jednotku by pak nadhodnocovala zásoby hotové výroby.

[1] Viz Auditor č. 8/2023.